Paulus
Jmenuji se Paulus a jsem válečník (vlastně spíš se jím snažím stát) a tohle má být můj životopis. Omluvte některé nedostatky v mém vyjadřování, nikdy jsem se moc nezajímal o psaní a radši urazil pár hlav (nebo lebek). Vždy jsem to uměl líp, než psát, a tohle je vlastně poprvé, co něco opravdu vážně píšu. Každý musí uznat, že v boji mi psaní nikdy nepomůže tak, jako dobře nabroušený meč.
Narodil jsem se jako syn jednoho farmáře v kraji zvaném Vesper. Tenkrát to bylo jen pár ostrůvků pospojovaných mosty a to se nezměnilo. S rybáři jsem občas vyrážel na několikadenní rybolovy a zabrousili jsme občas i k místům jako byl ostrov Magincia, kde se mě pokusil nějaký mág naučit pár kouzel, ale já zvládal jenom ohnivou šipku. Také jsem se dostával na jiná odlehlá místa a otec mě brával na každoroční trhy s kovářskými výrobky v Minocu a na nákup různých věcí do Cove. Jednou jsem se dokonce dostal i do Britainu, když otec řešil nějaké záležitosti s dědictvím. A tam se právě má životní cesta stočila na dráhu bojovníka.
Bylo mi právě 17 let. Otec zdědil nějaký majetek po svém strýci a měl si ho odvést domů. Když jsme se s koněm zapřaženým na povozu vraceli domů, začal jsem se přehrabovat ve věcech, které jsme s sebou vezli a našel jsem starý meč, o kterém jsem se později dozvěděl, že je vyroben ze stříbra a tudíž se ho velice bojí nemrtví. Velice mě zaujal a začal jsem s ním denně za domem cvičit. Otec mé nadšení, se kterým jsem se na to vrhl neschvaloval, ale víceméně ignoroval. Později, když jsem se s mečem naučil zacházet obratněji, jsem začal chodit na hřbitov a pobíjel zde nemrtvé či do jeskyň v covetouských horách, kde jsem chodil na harpyje. Peníze, které u sebe mívali nemrví a které jsem utržil za prodané věci, které jsem u nich našel, jsem si pečlivě schovával a nakonec jsem získal dost peněz na nákup brnění. Byla to jen stará a nepohodlná bronzová zbroj od nějakého vyděračského obchodníka, ale pro mě to byla ta nejlepší zbroj ne světě. To bylo tři roky po oné návštěvě Britu.
Když jsem se jednou vrátil z dvoudenní výpravy na kostlivce, přítel ze sousedního domu mi oznámil, že loď, na které se plavili mí rodiče od příbuzných v Nujel'mu se nevrátila do přístavu. Bylo zřejmé, že ji buď přepadli piráti (velice vzácní), mořská nestvůra (též velice vzácná) nebo bouře (ne zas tak vzácná). Ve všech případech však byl výsledek smrt mých rodičů. Týden jsem se prakticky na nic nezmohl. Poté jsem prodal dům a odešel bez smutku, bez loučení. Chvíli jsem se potuloval světem a hledal bezhlavé nebezpečí.
Jednou, když jsem výjimečně zavítal do obydlených míst, jsem se přidal k výpravě ani nevím kam, která se právě chystala před britainskou bankou. Chtěl jsem si jednoduše vybít nervy. Tato výprava však nadobro změnila můj život. Členem výpravy byl i paladin jménem AkY. To jméno mi nic neříkalo, stejně tak i to, že prý patřil ke gildě White Dragons. Zaujalo mě však jeho zkušené vedení a opravdová ostřílenost, s kterou si počínal v dungeonu. Tak jsem se začal zajímat o White Dragons. Začal jsem o nich shromažďovat různé informace i drby a nakonec jsem se rozhodl kontaktovat jejich guildmastera, Lorda Elrica. Mé přijetí proběhlo klidně a po seznámení se s ním jsem byl rád přijat za člena. Za dobu strávenou v gildě ze mě vypršela většina vzteku, který jsem s sebou od smrti svých rodičů nosil a pocítil jsem, že zase někam náležím. To bylo pět let po smrti mých rodičů.
Poté minulo mnoho událostí, o kterých každý dobře ví, a které vedly až k založení Dvora Lorda Elrica. Jelikož jsem se snažil být vždy dobrým členem gildy a mé jediné vybočení, kterého však nelituji, bylo, že jsem se nestal členem Order of White Dragons, protože jsem cítil, že by to pro mne, jako pořád nepříliš zkušeného bojovníka znamenalo jistou smrt, rozhodl jsem se požádat o místo u Dvora.
